Byla nebyla… Ale jistěže byla 😉
Jednou (ne zase tak dávno), někde (docela blízko) žila jedna holčička. Její rodiče dlouho nemohli mít děti a moc si přáli dceru, takže když se konečně narodila, dali jí jméno Lucky – Štěstí. Svou jedinou dceru samozřejmě rozmazlovali a nikdo se jim nemohl divit. Tak dlouho na ni čekali! Byli šťastní a jejich malé Štěstí rostlo do krásy. Lucky měla nádherné, blonďaté vlasy a modré oči, byla to moc hezká holčička.
Měla všechno, na co jen pomyslela. Když si chtěla hrát, rodiče si s ní hráli. Když chtěla být sama, nechali ji o samotě. V takových chvílích jí společnost dělala jen stará fenka Calypso. Tyhle dvě byly nerozlučné. Však spolu odmala vyrůstaly. Štěně dychtící po dobrodružství a malé dítě, potřebující ochránce. Jenže čas běžel a zatímco Lucky sílila a rostla do krásy, Calypso stárla. Nohy ji už skoro neposlouchaly, byla téměř hluchá a ze všeho nejraději někde pospávala…
Lucky teď bylo deset let, chtěla si s Calypso hrát jako dřív, ale štěně, které s ní tak nadšeně podnikalo každé dobrodružství, které kdy vymyslela, zůstalo jen v jejích vzpomínkách. Lucky přemýšlela, jak vrátit čas. Chtěla se vydat do minulosti a přivést zpátky tu Calypso, na kterou si pamatovala, chtěla být zase tou bezstarostnou holčičkou, která běhala se svým psem po zahradě a netušila, že všechno jednou končí. I dětství.
A tak zatímco si jiné děti hrály venku, odkud se ozýval křik a smích, ona seděla doma a četla si, protože doufala, že jednou najde způsob, jak se dostat do Země Nezemě. Protože jen tam se děly zázraky a ona jeden takový právě potřebovala.
Jenže ať přečetla knih kolik chtěla, pořád tu cestu nenacházela.
Jednoho dne, už zcela bezradná, šla za svými rodiči. Při tom hledání cesty do Země Nezemě si vůbec nevšimla, že jsou rodiče v posledních dnech ustaraní, že si neustále šeptají, že je něco trápí. Ale i kdyby si toho všimla, nejspíš by ji to nezajímalo, protože si myslela, že její trápení je o moc horší. Ona přece ztrácela svou kamarádku, svou věrnou přítelkyni – co mohlo být horší?
Věděla, že bez Calypso svět už nikdy nebude stejný. Nemohla připustit, aby se to stalo. Zatím přece vždycky dostala všechno, co chtěla. A ona chtěla zpátky svou psí přítelkyni. Chtěla ji takovou, jaká byla dřív. Mladá, plná elánu, energie, plná psího neposedného štěstí, plná oddanosti a lásky tak, jak to umí jen psi. Lucky věděla, že nikdy nebude mít lepší přítelkyni než je Calypso.
Jenže rodiče tomu nerozuměli. Když jim říkala o cestě do Země Nezemě, o Calypso, o všem, co ji v posledních dnech trápilo, jen se na ni ustaraně, smutně dívali.
„Lucky, štěstí naše,“ řekl nakonec tatínek. „Čas se nedá zastavit.“
Lucky vrtěla hlavou, nechtěla to přijmout. „Ale já se o to musím pokusit,“ naléhala. „Musím najít cestu do Země Nezemě.“
Maminka si ji přitáhla blíž k sobě a objala ji. Něžně, láskyplně. „Taková země přece existuje jen v pohádkách,“ řekla smutně. „Pokud někdo odejde, už se nevrátí.“
Lucky vztekle dupla nohou o zem. Neměla ráda, když s ní rodiče nesouhlasili. „Já tu zemi najdu,“ prohlásila, v očích měla slzy vzdoru i bezmocného vzteku. Bolelo ji vědomí, že poprvé v životě, právě, když jí na něčem nejvíc záleží, jí rodiče nerozumí.
„Lucky,“ vložil se do hovoru zase tatínek. „I my ti musíme něco říct.“
Věděla, že to, co uslyší, se jí líbit nebude. Tatínek se tvářil vážně. Ta tam byl jeho shovívavý směv ,který si pro ni vždycky schovával. A maminka se jí nedokázala podívat do očí.
Lucky o krok ustoupila a očima zalétla k feně, dřímající u krbu. Tatínek vstal a začal přecházet po pokoji.
„S maminkou jsme si vždycky přáli hodně dětí,“ začal. „Ale osud rozhodl jinak a my jsme mu vděční, že nám dal alespoň tebe. Jenže teď…Se to změnilo.“
Udiveně se na něj dívala a nerozuměla mu. „Co se změnilo?“ zeptala se pak nejsitě. „Vy už mě nechcete?“
Srdce jí v hrudi klopýtlo, zabolelo ji vědomí, že možná ztrácí víc, než jen svou dlouholetou psí kamarádku. Copak se může stát, že se vám v jedné vteřině váš svět, tak jak ho znáte, může sesypat k nohám a nezůstane z něj vůbec nic? Tohle se přece nestává…
Tatínek se nečekaně teple usmál. „Lucky, jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“ I maminka se usmívala.
„Jsi naše Štěstí. Jak bychom mohli žít bez štěstí?“
Maminka k ní přistoupila. „Budeme mít další dcerušku,“ oznámila tiše a dívala se na Lucky. „Budeš mít malou sestřičku.“
A tak se nakonec ten svět Lucky k nohám opravdu sesypal. Nechtěla žádnou sestru, nechtěla se o rodiče s nikým dělit a už vůbec ne s žádnou cizí holkou.
„Nemůžete ji vrátit?“ zeptala se hloupě.
Rodiče se krátce, rozpačitě zasmáli. Nakonec Lucky utekla s pláčem do svého pokoje. Ale před tím, co se má stát, nikdy neutečete dost daleko.
Jednoho dne rodiče brzy ráno odjeli a když se vrátili, přivezli ji. Tu cizí holku, která se na ni dívala vykulenýma, vystrašenýma očima. Lucky už věděla, že přišla o celou rodinu a zůstala na světě úplně sama. Ale i když cítila výčitky světomí, protože ona měla všechno, co tahle cizí holka neměla, stejně se zlobila. Nikoho tu nechtěla. Nechtěla se s nikým dělit o svůj pokoj, o své hračky, o svůj čas, ani o své rodiče. To především. Vždycky věděla, že je tím nejdůležitějším, co v životě mají. Ale teď se najednou víc zajímali o tu cizí holku než o ni. Snažili se jí ulehčit ty první dny, kdy se jen krčila někde u zdi, zakřiknutá a vyděšená, tak sama.
Lucky ji okázale přehlížela. Chovala se, jako kdyby s ní v pokoji už nikdo další nebyl. Kromě Calypso. Mluvila jen na svého psa a předstírala, že nevidí tu drobnou, zmatenou tvář, že nevidí oči a v nich nevyřčenou prosbu, že neslyší, když na ni ta nová dívka tiše mluví.
Jmenovala se Naděje a vypadala tak zuboženě a vyčerpaně, jak si někdy naději Lucky představovala. Tu naději, která dřímá v každém z nás. Která se krčí někde až úplně vzadu, za vším, co skrýváme, co nás trápí, nad čím přemýšlíme. Naděje se však nikdy nevzdává, i když se snažíme ji zaplašit. Vždycky tu někde je a čeká. Doufá. Nepřestává věřit.
Lucky štvalo, že i ona se tolik upíná k naději, hlavně kvůli Calypso. Pořád doufala, že najde cestu do Země Nezemě. Že dokáže zastavit čas. Tu skutečnou Naději, svou novou sestru, ráda neměla. Kdykoli se podívala do její tváře, něco se v ní sevřelo, nikdy se do její tváře nedokázala dívat dlouho.
Jednoho dne se Lucky rozhodla, že dál už čekat nemůže. Ještě za tmy si tajně sbalila věci a odešla z domova. Její rodiče už ji neptořebovali. Měli teď přece novou dceru, měli Naději. Štěstí už nepotřebovali. Vydala se po cestě ven z města a mířila do hor. Pokud někde leží Země Nezemě, musí to být tam. Nevšimla si, že z domu vyběhla i Naděje a běží za ní. Že v domě teď nezůstalo ani Štěstí, ani Naděje a jejím rodičům teď nezbylo vůbec nic.
Jen starý, nemocný pes.
Dívky šly dlouho, město nechaly dávno za sebou, minuly les a vešly do hor. Naděje nespouštěla Lucky z očí. Dohlížela na ni, hlídala, aby Lucky nezabloudila. A tolik si přála, aby se na ni její starší sestra už přestala zlobit.
Když se setmělo, Lucky dostala strach. A taky jí byla zima. Měla hlad a najednou nechápala, proč šla tak daleko, proč věří něčemu, co možná vůbec neexistuje, proč tak doufá, když Naději vlastně nesnáší…Obrátila se a počkala, až ji mladší dívka dožene.
„Co chceš?“ zeptala se nepřátelsky. „Proč jsi za mnou šla? Nemám tě ráda.“
Naděje se smutně pousmála. „Já tě nikdy neopustím,“ řekla. „Vím, že máš jen strach. Bojíš se mě, protože kdybys mi uvěřila, bolelo by tě to.“
Lucky se zlobila čím dál víc. „Nepotřebuju tě,“ řekla. „Nikdy jsem tě nepotřebovala. Vystačím si sama. Jsem Štěstí. Jsem to, bez čeho lidé neumí žít.“
Naděje se znovu smutně pousmála. „Ne, to já jsem ta, bez které lidé neumí žit,“ pronesla klidně. „A proto jsem přišla. Chci, abys mi zase věřila. Spolu najdeme cestu do Země Nezemě.“
„Ty věříš, že ta země skutečně existuje?“ Lucky ohromeně pozorovala svou mladší sestru. „Že ji můžeme najít?“
„Pokud něčemu věříš, splní se to,“ řekla Naděje. „Jenže je tak snadné přestat věřit. Mnohem těžší je v té víře vytrvat.“
A tak spolu šly pořád dál a hledaly Zemi Nezemi. A jednoho dne si Lucky s údivem uvědomila, že má svou mladší sestru ráda, že bez ní by to už nějak nebylo ono. Že má ráda její smích, její tichý, klidný hlas, její oči, které se na svět dívaly tak nějak teple, hřejivě. Které se tak dívaly i na ni.
„Chovala jsem se k tobě ošklivě,“ řekla jednoho dne Naději. „A tys mě přitom nikdy neopustila. Proč?“
„Protože i Štěstí potřebuje svou naději,“ vysvětlila Naděje Lucky. „Bez naděje se neobejde nikdo. Člověk potřebuje něco, čemu může věřit. Co ho drží nad vodou, co mu dodává sílu nevzdat to – a bojovat.“
„Ale co Calypso?“ zeptala se smutně Lucky. „Ona přece umírá.“
Naděje k ní přistoupila. „Vím, jak můžeme čas zastavit,“ řekla a Lucky na ni pohlédla s rozzářenýma očima.
„Vážně?“ zeptala se s nadějí.
Její sestra se na ni usmála. „Já se nikdy nevzdávám,“ pronesla vážně. „A nedovolím to ani tobě. Calypso potřebuje omládnout, potřebuje důvod, aby začala bojovat s časem.“
„A ten důvod bude co?“ zeptala se napjatě Lucky, nechápala, čím by čas mohly zastavit.
„Přece štěně,“ odpověděla Naděje. „Dá jí kousek svého mládí, své síly, své radosti ze života. Dá jí to, co ona už nemá. I stáří potřebuje naději…“
Pak se zadívala do dálky. „Měly bychom se vrátit domů. Maminka s tatínkem už si o nás určtiě dělají starosti.“
Lucky se zastyděla. Na rodiče si vůbec nevzpomněla. Myslela jen na sebe. Na to, jak je smutná, protože ztrácí Calypso a všechno, na co byla doteď zvyklá. Svou výjimečnost, svou samotu. Své neotřesitelné postavení v rodině. Svou jedinečnost. Podívala se na Naději. Teď už nebyla sama. Nebyla výjimečná. Ale svým způsobem toho dostala víc, než toho ztratila.
„Pojďme domů,“ souhlasila. „Jsem ráda, že tě mám. Společně zvládneme úplně všechno.“
A tak se spolu vrátily domů. Dvě holčičky, každá jiná a přitom tak stejné. Dvě sestry. Štěstí a Naděje. Jedna bez druhé by nebyla úplná. Možná se zase někdy vydají hledat cestu do Země Nezemě, ale vlastně to nepotřebovaly. Měly všechno, na čem v životě záleží. Naději, že někde (docela blízko) vždycky někdo čeká (třeba Štěstí…nebo Naděje)… Že žádný člověk nikdy není sám… Že se stačí kolem sebe dobře dívat a vždycky najdete, co hledáte.
Třeba i cestu do Země Nezemě.
Bylo? Nebylo?
…ale jistěže bylo 😉