Bylo nebylo… Ale samozřejmě, že bylo 😉
V jedné zemi (docela maličké), v jednom městě (ještě menším), v jednom domečku (jen o málo větším než pařezová chaloupka), žila holčička, která neměla jméno. Byla na svůj věk poměrně vysoká, měla vlnité, zrzavé vlasy, dlouhé až do pasu, a zelené oči, které jí nezbedně zářily, když vymýšlela nějakou tu čertovinu. A že nápadů měla opravdu hodně…
V její chaloupce nikdy nebylo úplně uklizeno, ale nikdy tam nebyl ani velký nepořádek. Měla to tam prostě útulně zabydlené vším možným, protože všechno se vždycky k něčemu hodí. Měla tam maličkou kuchyń a ještě menší pokojíček a tam spávala na měkké posteli. Ze své postýlky viděla oknem na hvězdy, které svítily vysoko na obloze jako zvláštní tajuplné krásky, nedostupné, zářící, tajemné a odtažité. I když k nim často mluvila, nikdy jí neodpověděly, nikdy žádná nespadla k ní do peřin, aby jí dělala společnost. Ale i tak se na ně ráda dívala, když usínala.
Někdy svítil měsíc, nakukoval k ní do okna přes mraky, které ho obeplouvaly s uctivou pokorou. Když svítil měsíc, sedával na střeše chaloupky kocour a noc co noc zpíval své tesklivé, uši rvoucí písně, kterým nikdo nerozuměl, snad ani on ne.
Holčička, která neměla jméno, někdy seděla na lavičce před chaloupkou a poslouchala, jak kocour zpívá. Byl to černý kocour, černý jako noc, a tak mu začala říkat Kocour černý jako noc. Když seskočil ze střechy a začal kolem ní obcházet, věděla, že touží po pozornosti, ale tvářila se, že ho v té tmě nevidí, že neví, že tam je a smutně na ni kouká.
Nakonec se však shýbla, vzala ho do náruče a pocuchala mu jeho černou srst, přitiskla svůj obličej k jeho tváři, až slyšela tiché předení – důkaz, že je jí odpuštěno a jsou zase kamarádi. Kocour černý jako noc se na ni nikdy dlouho nezlobil. Měl ji rád.
Někdy tam potom seděli spolu a čekali, až se zvolna začne rozednívat, až se sluneční paprsky proderou lesem a dotknou se země u jejich nohou a svět kolem se začne pomalu probouzet. Taková rána měla holčička nejraději.
Jednoho dne, přesně v takové krásné jarní ráno, se u chaloupky objevil poutník. Byl starý a ošklivý, shrbený a v děravém plášti, ale jeho oči se na ni dívaly laskavě. Tak, jak se na ni ještě nikdo nedíval. Jako by jí rozuměly. Jako by věděl, že je osamělá a smutná, a že nemá žádné jméno, protože nikomu na ní dost nezáleželo, aby jí nějaké dal.
„Hledám dívku, která nemá jméno,“ řekl, když k ní přišel blíž.
Prohlížel si ji a unaveně se opíral o těžkou dubovou hůl, šedivé vlasy mu trčely do všech stran a jeho tvář byla zbrázděná množstvím vrásek i jizev. Upřeně se na něj dívala. Kocour už jí dávno seskočil z klína a zmizel v domě, neměl rád cizí lidi. Věděla, že ho teď až do večera neuvidí.
Holčička, která neměla jméno, se zvedla z lavičky a usmála se na cizince před sebou. „To jsem já,“ řekla. „Našel jsi mě, cizinče.“
Stařec si hřbetem dlaně setřel pot z čela a na tváři se mu objevila úleva. „Slyšel jsem, že u tebe v chaloupce je vždycky dost místa pro ty, kteří nemají domov,“ řekl.
Holčička, která neměla jméno, se na něj pár okamžiků jen tiše dívala. Snažila se nahlédnout do jeho duše, do srdce, které se před světem a před lidmi uzavřelo už tak dávno, že tam teď už nikdo netrefil. Cesta k jeho srdci byla trnitá, plná nástrah, bolesti a utrpení, ale ona se rozhodla, že jí to za tu námahu stojí. Neměla co ztratit. Věděla, že stařec jí neublíží. Protože kdysi dávno někdo ublížil jemu. A on by nikdy nikomu jinému neudělal to, čím si sám prošel.
„Pojď dál,“ vyzvala ho měkce. „Myslím, že nám tu spolu bude dobře.“
V koutku jeho oka se cosi zalesklo.
„Slza,“ pomyslela si holčička, která neměla jméno. „On pláče.“
„Děkuju,“ zašeptal a prošel kolem ní ke dveřím. V kuchyni si sedl ke stolu, náhle unavený a o tolik starší, než když vyrazil na cestu.
A tak tam spolu začali žít. On vařil a ona uklízela. Nikdy ne úplně, ale stačilo to, aby to v chaloupce vždycky vypadalo útulně, zabydleně a člověčí. Aby ze stěn dýchalo právě takové teplo domova, které tolik let postrádala. Kocour černý jako noc tam začal sedávat s nimi, seděli všichni vedle sebe na pohovce a povídali si. Někdy stařec holčičce četl z knihy, kterou s sebou přinesl, a ona tiše poslouchala, oči rozevřené úžasem a dychtivostí, na klíně kocoura, který pospával a bylo mu fuk, o čem si ti dva rozumují.
Stařec vedle holčičky omládl, už nevypadal tak ztrhaně a ztraceně, jako když přišel. Jeho tvář se zdála přátelštější, lidštější, vrásky nepůsobily odpudivě, vlastně měla tu vrásčitou tvář moc ráda. Někdy přemýšlela o tom, kolik je starci let, ale nikdy se ho nezeptala – stejně, jako se nezeptal on jí. Bylo jí teď skoro deset let, ale vypadala starší. Už jako malá se musela o sebe dokázat postarat, takže přestala být dítětem už tak dávno, že si na tu dobu už ani nevzpomínala.
Někdy se jí stýskalo po chvílích, kdy jako malé dítě ležela v postýlce a čísi měkký, důvěrně známý hlas jí tiše zpíval ukolébavku. Nepamatovala si, kdo jí tenkrát zpíval, ale věděla, že té ženě na ní záleželo. Jenže s touhle téměř zasutou vzpomínkou přicházely i otázky, na které neznala odpověď. Proč jí nikdy nikdo nedal jméno? Proč všichni odešli a ji nechali úplně samotnou?
Žila tady na kraji lesa už tak dlouho, že úplně zapomněla, jaké to je, když někomu na druhém záleží. Starala se o ty, které nikdo nechtěl. O zatoulané pejsky, kočičky bez domova, které se vždycky k ránu objevily u jejích dveří, o ptáčky s polámanými křídly. Ošetřovala ty zbloudilé, zmatené a smutné duše, krmila je a poskytla jim tolik lásky, kolik potřebovali. A když pak odcházeli, aby někde ve světě našli někoho, kdo je bude mít rád, dívala se za nimi s vědomím, že udělala všechno, co udělat mohla.
Její pařezová chaloupka se stala útočištěm pro všechny, kteří měli zlomené srdce a potřebovali útěchu, pochopení a prostou lidskou přítomnost. Dávala jim všechno a ještě něco navíc.
Ale po příchodu starce se to změnilo. Už na všechny ty bolavé šrámy nebyla sama. Byl tu s ní ten starý, vrásčitý muž, který všemu rozuměl a dokázal zahojit i ty největší rány. A ona se začínala těšit na každé ráno, které přijde. I na chvíle, kdy spolu sedávali na lavičce před chaloupkou a dívali se na západ slunce. Kdy tam spolu čekali, dokud nepadl soumrak.
Před spaním jí vyprávěl o své cestě kolem světa, o lidech, keré na té cestě potkal, o tom, co všechno zažil. Ale nikdy nemluvil o tom, proč nakonec přišel za ní.
„Víš, ráda bych věděla, jak se jmenuješ,“ řekla jednoho dne, kdy spolu seděli u stolu a večeřeli.
Zarazil se a odložil lžíci do talíře, pak vzhlédl. Chvíli na ni tiše koukal a pak sklopil oči.
„Proč?“
Pokrčila ramenem. „Nevím, jak ti mám říkat,“ zamumlala rozpačitě. Doteď se oslovení vyhýbala a on na ni zpravidla volával: Ty, která nemáš jméno…
Když se na ni znovu podíval, v jeho očích se objevila něha. Tvář mu zjihla. „Jednou to budeš vědět,“ řekl.
Čekala, že teď jí prozradí, jak se jmenuje, ale mlčel. Přemýšlela, jak to myslel, ale ptát se už nechtěla.
A pak se jednoho dne u jejich dveří objevil zraněný, starý pes. Netušili, jak se tam dostal, protože vypadal zbědovaněji než jiní. Ležel přede dveřmi, měl zavřené oči a holčička, která neměla jméno, se k němu ustaraně shýbla.
Myslela si, že tam v noci umřel a že už mu nikdo nepomůže, ale žil. Otevřel jedno své oko a díval se na ni tak, jak to umí jen psi.
Staře vyšel ven a vzal psa do náruče. Odnesl ho dovnitř, položil ho na pohovku a začal ho ošetřovat. Vyčistil mu všechny rány a vydezinfikoval je, potom mu je obvázal. Pes měl zavřené oči a zdálo se, že nic z toho nevnímá.
Ale když se na ně pak znovu podíval, viděli, že v jeho očích dřímá tak obrovská vděčnost, až se oba zastyděli.
„Někdy se stydím, že jsem taky člověk,“ řekla holčička, která neměla jméno. „Lidé jsou na sebe někdy tak zlí.“
Stařec mlčel. Někdy prostě nenacházíte ta správná slova, která by se dala vyslovit.
Starý pes se pomalu uzdravoval a holčička, která neměla jméno, z toho měla radost .Jednoho dne se starý pes konečně postavil na nohy a pomalým, šouravým krokem se vydal přes kuchyň k ní. Stála zrovna u okna a dívala se ven, když do ní pes strčil čumákem. Ohlédla se a ztuhla .Stál u ní a oči mu jasně zářily. Ještě se celý chvěl vynaloženou námahou a boky měl vpadlé, ale nikdy neviděla nic hezčího.
Vyběhla ze dveří, protože se o tu radost chtěla s někým podělit. „Tati! Tati!“ křičela. „Pojď se podívat!“
Stařec stál opodál, hrabal zrovna listí a hrábě mu vyklouzly z ruky a s rachotem spadly na zem. Díval se na ni, mlčel a z oka mu vyklouza osamělá, zbloudilá slza.
Holčička, která neměla jméno, na něj vyděšeně zírala. „Ty pláčeš? Proč?“ ptala se. „Ublížila jsem ti?“
„Ne,“ řekl. „Dala jsi mi to nejcennější, co jsem kdy mohl dostat.“
„A co to je?“ ptala se zmateně holčička, která neměla jméno. „Co jsem ti vlastně dala?“
„Důvěru,“ řekl. „Dala jsi mi důvěru, lásku a přátelství. To jsem zatím ještě od nikoho nedostal.“
„A jak se tedy jmenuješ?“ naléhala holčička, která neměla jméno. „Jak ti mám říkat? Nejsi přece tak starý…“
Usmál se na ni. „Říkej mi stejně jako před chvílí. Říkej mi táto.“
Holčička, která neměla jméno, pohladila psa, který se jí schoulil u nohou. „A jak budeš říkat ty mě?“ zeptala se tiše. Nechtěla navždycky zůstat tou, co nemá jméno.
„Jak budeš chtít,“ usmál se. „Máš přece tolik jmen.“
Holčička, která neměla jméno, se na něj zmateně, užasle podívala. „Co to povídáš?“ řekla. „Já přece nemám žádné jméno.“
Přistoupil k ní a pohladil ji po vlasech. „Máš spoustu jmen,“ opakoval. „Jsi moje Radost, jsi Štěstí, jsi moje Láska, jsi můj Poklad, jsi moje Holčička, jsi můj Dar, jsi Osud, na který jsem čekal celý život. Jsi Zázrak, ve který už jsem nedoufal. Jsi moje Všechno, jsi tím Důvodem, proč tu jsem, jsi Nadějí, která mě neopouští, jsi moje Malá, jsi moje Krásná, jsi moje Jedinečná, jsi prostě Moje…“
„Jak chceš, abych ti říkal?“ zeptal se nakonec. „Které z těch jmen se ti líbí nejvíc?“
A holčička, která neměla jméno, se na něj podívala a usmála se. „To tvoje, tati,“ řekla. „Líbí se mi to tvoje.“
A tak se ze starce stal tatínek a z holčičky, která neměla jméno, se stala dívka s mnoha jmény. Každý den si mohla vybrat, jak se bude jmenovat, a každé z těch jmen jí slušelo, protože ho vybíral člověk, který ji miloval a kterému na ní záleželo.
Bylo nebylo… Ale jistěže bylo;)