První od břehu odrazil inženýr s Irenou, protože jak prohlásil Petr, musí se jim dát náskok vzhledem k tomu, jak je Irena při plavbě nemožná. Dohodli se dopředu, kde zastaví na oběd, takže i kdyby jim nakonec inženýr s Irenou ujeli, věděli všichni ostatní, kde je najdou.
Jako druzí se chystali Vítek s Adamem a v jednu chvíli, když se Vítek ohlédl, zadoufala Anna, že si to ještě rozmyslí a vymění si své místo s Petrem. Ale jen jí pokynul a pak už odrazil od břehu.
„Tak,“ zamnul si Petr ruce. „Jdeme na to, Anno. A neboj se, já tě neukousnu.“
„Kdo říká, že se bojím?“ odsekla Anna a naoko klidně usedla do lodi. „Co mám dělat?“ zeptala se a otočila se bezradně na Petra.
„Zatím klidně seď, nejprve nás odrazím,“ uklidnil ji a strčil do lodi. Pak bez nejmenší námahy naskočil do lodě a vyrovnal stabilitu.
„Chyť pádlo,“ nařídil jí. „Ano, přesně takhle. A teď už jen zvolna zabírej, nemusíš se honit. Zvládl bych to i bez tebe.“
„Trocha skromnosti by v tvém případě neškodila,“ odsekla Anna.
„Neříkej,“ zasmál se Petr.
Nakonec se Anně cesta líbila. Petr sem tam něco prohodil, ale spíš ji škádlil, než že by to myslel vážně. V podstatě až žasla, jak dokáže být milý, když jen trošku chce. Většinu cesty ale oba mlčeli a vychutnávali okolní krajinu. Pro Annu bylo všechno nové, takže hltala hned jednu a hned druhou stranu a moc nedávala pozor na cestu, ale Petr to stihl ohlídat i za ni.
Sám hleděl na její šíji a na štíhlé křehké ruce, kterými svírala pádlo.
Když dorazili do místa, kde měli zakotvit, zjistili, že ostatní teprve tahají lodě z vody. Adam s Vítkem byli mokří od hlavy až k patě a jeden proklínal druhého.
„Že by to naši hrdinové nezvládli?“ pochechtával se Petr, když tlačil loď s Annou víc na mělčinu. Sám už před chvílí vyskočil z lodě do vody, která mu sahala po pás.
„Snad jste se neudělali?“ zavolal na ně posměšně.
„Představ si,“ smála se Irena, „že se převrátili tady u břehu. Nevěřil bys, jak se tvářili, když šli ke dnu.“
„Kdyby Adam nebyl takový nemehlo, tak by se mi to nestalo!“ byl stále nasupený Vítek.
„Jo tak já jsem nemehlo!“ bránil se Adam. „Celou cestu nepromluvíš, neodpovíš mi na jedinou otázku a když zahlásím výstup, tak jednoduše zaspíš a nakloníš se na stejnou stranu jako já!“
„Nechejte toho,“ krotil je inženýr a pomáhal přitom Anně z lodi. „Tak jaká byla cesta?“ ptal se se zájmem.
„Skvělá!“ přiznala Anna radostně. „Moc se mi to líbilo.“
„A Petr?“ zašeptal inženýr, aby to Vítek neslyšel.
„Taky byl skvělý,“ řekla Anna a podívala se Petrovi do očí.
Pokrčil rameny a nekomentoval to.
Blízko jejich tábořiště byla hospoda, kam všichni zamířili. Anna se divila, jaký najednou dostala hlad. Šla vedle Ireny, která si jí stěžovala, jak ji inženýr prohání.
„Spletl si oddechovou jízdu s Rallye Paříž-Dakar,“ brblala Irena. „Ruce mám jako z olova.“
„Já ani nejsem unavená,“ divila se Anna. „Ale to určitě proto, že Petr to zvládal převážně sám. Moc jsem mu zřejmě nepomohla.“
Po obědě ještě chvíli poseděli a pak se přemístili k lodím. Našli všechno přesně tak, jak to tam nechali. Anna si sedla vedle Ireny a inženýra a po chvíli si k nim přisedl ještě Adam. Vítek pořád trucoval a seděl kus opodál a Petr se natáhl poblíž vody na deku a spal.
„Nevšímej si ho,“ poradil Anně inženýr, když si všiml, jak po Vítkovi vrhá časté pohledy. „Ono ho to přejde.“
„Však se ho prosit nebudu,“ řekla vzdorovitě.
Na další část cesty vyráželi ve stejném pořadí, ačkoli inženýr navrhoval, aby první jel Adam s Vítkem a dal se jim pořádný náskok.
Trošku se ochladilo, ale Anna se rozhodla, že svetr si brát nebude. Při pádlování se určitě zahřeji, myslela si oprávněně. Zdálo se jí, že už nedělá tak zbrklé pohyby a snažila se s Petrem držet krok. Pravdou ale bylo, že ji to stále víc vyčerpávalo a po dvou hodinách už myslela jen na to, aby zastavili.
Petr si všiml, že je unavená a navrhl jí, aby si chvíli odpočinula.
„Jak dlouho ještě?“ zeptala se, aniž ho vzala na vědomí.
„Asi tak čtvrt hodiny a jsme na místě,“ odpověděl jí Petr.
„Tak to už vydržím,“ prohlásila pevně.
Petr už několik minut předtím zvolnil tempo, aby mu Anna stačila a teď přibrzdil ještě víc. Řeka se tu klikatila a byl tu docela silný proud, ale neměl strach, že by loď nezvládl. V jednu chvíli zamířil ke břehu a zachytil se vyčnívající větve.
„Co to děláš?“ lekla se Anna, když se loď náhle prudce zahoupala.
„No tak, Anno,“ řekl pomalým protahovaným hlasem, jakým ho občas slyšela mluvit. „Jsi tu jen ty, já a ptáci nad námi. Což kdybychom toho využili?“
Anna se pootočila a zjistila, že Petr nějakým způsobem dokázal loď přivázat ke větvi a sune se k ní.
„Co chceš dělat?“ zeptala se znovu, a náhle všechna její radost z jízdy vyprchala. Petr ji spaloval očima, ve kterých spatřila odpověď na svou otázku.
Pak se pohnul a přitáhl si ji k sobě.
„Nesahej na mě!“ vykřikla Anna a začala se urputně bránit.
„No tak, Anno,“ opakoval. „Tady ti nikdo nepomůže. Tak to vzdej.“
Anna sebou přestala házet a chvíli se vzájemně měřili očima.
Pak Petr sklonil hlavu a divoce ji začal líbat. Anna se mu snažila vytrhnout, ale on ji přimáčkl svým tělem na dno lodi, kde se bolestně uhodila o barel.
Na chvíli ji to omráčilo a ochabla. Petr povolil své sevření a v tu chvíli se Anna vymrštila a prudce do něj strčila. Než se stihl vzpamatovat z překvapení, protože náraz nebyl nijak silný, Anně se podařilo vyhrabat na nohy a postavit se. V té chvíli však loď povolila, zakymácela se a trhla jimi. Anna ztratila rovnováhu a přepadla přes okraj lodě do vody. Jak se snažila něčeho zachytit, strhla sebou i Petra, loď se s nimi převrátila a pohřbila je pod sebou.
Když se Petr vynořil nad hladinu, začal se ve vodě zoufale otáčet na všechny strany. Anna nebyla nikde vidět.
„Anno!“ řval Petr strachy bez sebe. „Anno, kde jsi?“ ječel a hrabal kolem sebe v panice na všechny strany. Loď mu zmizela za ohybem, ale nevšímal si toho. Najednou se mu zdálo, že vidí její vlasy, ale když doplaval blíž, zjistil, že je to jen tráva.
„Sakra, Anno, prosím tě, Anno,“ plaval kolem dokola a čeřil vodu zběsilými tempy. Pak ji konečně zahlédl. Voda jí zmítala asi dva metry od něj, plavala obličejem ke dnu a ruce měla volně roztažené.
„Ne,“ zařval Petr a vrhl se k ní. „Ty to dokážeš, Anno. Ty to dokážeš,“ žadonil, když se jí marně pokoušel udržet hlavu nad hladinou. Řeka je unášela dopředu a pro něj bylo stále nesnadnější ji držet, aby mu opět nevyklouzla.
Když se spolu vynořili za ohybem, spatřil, jak inženýr s Vítkem tahají jejich loď na břeh. Ireně se nějak podařilo zachránit Annin batoh. Adam stál vedle ní a napjatě zíral na řeku.
„Už je vidím,“ zavolal, když zahlédl Petrovu hlavu. Annu vidět v první chvíli nebylo.
Pak si všiml, jak Petr zápasí s Anniným bezvládným tělem z posledních sil.
