Ten den se rozdělili. Kluci šli tahat těžké kmeny, aby je později rozřezali a holky se stáhly do vzdálenějšího kouta lesa, aby ještě prošly už vyčištěný prostor a pozorně ho prohlédly, jestli někde ještě neleží něco, co tam nepatří. Zuzana se vzdálila od Kláry a Andrei, utopená do svých znepokojujících myšlenek jako vždy. Najednou před sebou uviděla štěně.
Krásné, vyděšené, špinavé štěně. Nedalo se identifikovat o jakou rasu jde. Bylo nejen špinavé, ale příšerně zbědované. Určitě se ztratilo a bloudilo lesem už řadu dní. Zuzana se k němu pomalu blížila. Stáhlo uši a přikrčilo se strachy.
„Neboj… Neublížím ti,“ šeptala a potom se zastavila, aby přivolala Kláru s Andreou.
„Andy, Kláro! Pojďte sem, holky!“
Nečekala, až ji poslechnou. Přibližovala se pomalými krůčky k nedůvěřivému štěněti, aby ho nevylekala. No, vlastně to nebylo až tak malé štěně. V šeru si ho dost dobře nemohla prohlédnout a když se náhle vztyčilo na všechny čtyři, překvapila ji jeho výška i to, jak bojovně se na ni pes díval.
„Kláro…“ zašeptala a uvědomila si, že má strach. Zastavila se a zírala psovi do očí. Co ji to napadlo? Proč nepočkala, až přijdou ostatní?
Klářin výkřik prořízl ticho, které dosud rušilo jen tiché, výstražné psí vrčení. „Nehýbej se!“
Neposlechla ji. V tom okamžiku se pes rozběhl. A ona taky. Otočila se a utíkala pryč, co nejdál od té zubící se, vzteklé příšery. Ze všech stran se ozývaly výkřiky.
Zakopla o větev a upadla na zem. Ošklivě si zranila nohu, píchlo ji v kotníku, ale nebyla to bolest, která ji přikovala na místě. Byl to strach. Zničeně se ohlédla a čekala, kdy se do ní zakousnou vyceněné tesáky. Něco se vrhlo kupředu, zastínilo jí pohled a ona si s údivem uvědomila, že je to Klára, která ji zaštítila svým vlastním tělem. Vrhla se k ní, povalila ji na zem a zalehla ji. Něco příšerně těžkého je obě přimáčklo k zemi.
Zdáli k nim dolehl ječivý, hysterický křik Andrei.
Zuzana ucítila pach krve a strachu. Slyšela, jak Klára zdušeně vykřikla bolestí, jak se ohnala rukou, ale přitom se nesnažila utéct, zachránit se, ale paličatě, umanutě dál chránila ji. Hrubě jí zaryla hlavu do hlíny a snažila se psa odkopnout, zahnat ho pryč a vydržet tu hroznou bolest, kterou cítila všude po těle.
Obě zaslechly výkřiky ostatních, vzrušené hlasy, které je obestoupily několik vteřin předtím než je obě pohltila milosrdná tma. Zuzana omdlela hrůzou a Klára bolestí.
Pes utekl. Později si to budou vyčítat a jeden druhého obviňovat, že mu v tom nezabránili, ale v té chvíli zkrátka nikoho nenapadlo ho chytit, přivázat třeba ke stromu, hlavně ho nenechat utéct.
„Bože můj…“ šeptal Erik a snažil se marně zastavit tepenné krvácení z Klářiny nohy. Krev stříkala všude kolem, pes musel tepnu prokousnout těsně předtím než vzal do zaječích. Filip ho hrubě odstrčil, sundal si košili a stáhl nohu těsně nad ránou. Krev zvolna vytékala z rozšklebené rány na noze dál, ale už nestříkala.
Všude byla krev. Na Klářině bezvládném těle, na jejím mrtvolně bledém obličeji, zvrásněném rozmazanými líčidly jako přízračnými znameními, na trávě, a všude kolem. I Zuzana byla celá od krve. Probrala se už před chvílí a z očí jí nepřetržitě stékaly slzy. Erik Kláru opatrně popotáhl stranou, aby ji mohl vytáhnout.
Zatímco Filip prohlížel Klářino tělo a hledal další zranění, za pomoci Ondry a Andrei, Michal postával opodál, neschopný se pohnout, vyděšený hrůzou téměř k nepříčetnosti. Když je tam viděl nehybně ležet, myslel si, že přijde o rozum.
Erik Zuzanu zvedl ze země a rozechvěle ji držel v náruči. „Suzi… Jsi v pořádku? Prosím tě, řekni, že jsi v pořádku…“ drmolil jí do vlasů a rukou jí je shrnoval z čela. Urousané od bláta i od krve. Klářiny krve. Zuzana na sobě neměla jediné zranění a všechna krev, která ji pokrývala, pocházela z Klářina rozervaného těla.
„Honem…“ slyšeli zoufalý Filipův hlas. „Nadzvedni ji… tak… Kruci, nestůj tam a pomoz nám přece!“ To volal na Michala, který se konečně vzpamatoval a zapojil se do horečné činnosti – opatrně přenést Klářino tělo k dodávce, která parkovala kus odtud. Andrea jí přidržovala hlavu a z očí jí stékaly slzy.
„Přežije to?“
„Proč by neměla?“ okřikl ji vztekle Filip. „Drž ji pořádně!“ osopil se vzápětí na Ondru, kterému se znovu podlomila kolena, když viděl rány na jejím těle.
Erik zvedl Zuzanu na nohy. Sykla bolestí, kotník. Byl naražený. Beze slova ji popadl do náruče a snažil se udržet s ostatními krok, i když to neměl jednoduché. Ne, že by jeho sestra tolik vážila, ale přece jen. K autu to trvalo dost dlouho na to, aby tam došel z posledních sil. Zuzana měla hlavu zabořenou do jeho ramene a nemluvila.
Filip jel šílenou rychlostí, vymetal zatáčky tak riskantně, až si znepokojený Ondra pomyslel, že by mohli skončit v příkopě. Ale vznášelo se nad nimi pomyslné štěstí. Do nemocnice dojeli v rekordně krátkém čase. Erik vyskočil z auta ještě téměř za jízdy a vběhl dovnitř, aby přivolal pomoc. Filip mezitím otevřel dodávku, aby se doktoři ke Kláře vůbec dostali. Zuzana, stále v šoku, nepřítomně zírala před sebe.
Nejdřív na nosítka opatrně přendali Kláru, pořád ještě v hlubokém bezvědomí, a pak se vrátili pro Zuzanu. Michal ji pohladil po tváři, ale zdálo se, že ho nepoznává.
Protože Zuzana na sobě neměla žádná zranění, píchly jí sestry pouze injekci, která ji měla uklidnit a zároveň uspat, aby na hrozný zážitek zapomněla. Rozhodli se, že si ji v nemocnici nechají přes noc na pozorování.
S Klárou to vypadalo hůř. Ihned ji převezli na operační sál, aby jí pod narkózou zašili ty nejhorší rány. Mimo té na noze měla ještě prokousnutý bok a roztrženou tvář. Její pravá ruka vypadala jako by projela drtičkou.
Když čekali v čekárně na to, až přijde doktor a řekne jim… cokoli, Andrea se nepřítomně stulila Erikovi do náruče a on ji pevně objal. Jako by oba potřebovali cítit vzájemnou blízkost, to, že ten druhý je a zůstane v pořádku, a na nedávné neshody pro tu chvíli zapomněli. Filip nervózně přecházel sem a tam a zapaloval si jednu cigaretu od druhé. Ondra tupě civěl před sebe a nesmyslně počítal praskliny na protější stěně.
Michal před malou chvílí odešel, aby se ještě podíval za Zuzanou. Ležela ztraceně v bíle povlečené posteli, s bílým obličejem, zavřená víčka jí cukala.
Tiše přistoupil k posteli. Díval se na ni a styděl se za sobeckou myšlenku, že když už někdo musel zaplatit, je dobře, že to byla Klára a ne ona…
Přemáhal bolest nad tím, čeho je schopný, nad Klářiným neštěstím, i dojetí, že Zuzana je v pořádku.
Když se vrátil k ostatním, našel je ve stejně strnulých pozicích, jako když odcházel. Vzhlédli, ale když poznali, že je to jen on, zase se ponořili do svých myšlenek. Jako roboti.
Potom konečně přišel doktor. Ulehčeně jim oznámil, že zranění jsou poměrně vážná, ale přesto neohrožují život. Tím, že jí poskytli první pomoc, ji zachránili. Ztratila hodně krve, ale dostala transfúzi a pokud se nestane nic nepředvídatelného, mělo by to dobře dopadnout.
Jediný problém tkvěl v tom psovi. Musí se najít, protože jinak hrozí nebezpečí, že mohl mít vzteklinu. Co to znamená věděli bez výjimky všichni.
